"Můj pozdrav, přátelé! To starý Cyrano
vás vítá. Sem, ke mně! Přišli jste právě v čas, kdy okamžik si kabát
převléká. Patřila Luna dosud jenom nám – básníkům, snílkům, smělým
fantastům, i dobrodruhům v bílých parukách. Fantastům v redingotech i
těm v divných přílbách ze stránek nových románů. A odjakživa ovšem
milencům, těm Luna vždycky náležela nejvíc. Nyní však širák odhazuji v
dál; ať letí hvězdám v ústrety! Ať naším jménem vítá všechny vás
odvážné, kdo jste už na cestě do velké náruče, která se zove Vesmír."
Mám slabosť na staré české filmy, na všetkých tých Kristiánov, Prášilov, Archilbaldov a fantómov Morrisvillu. Na Kolaloku, s ktorou príde zákon, ale aj na antihrdinov typu Valentin Dobrotivý, ktorí vedia, že jediné, čo im smrť nezoberie, je ich čistý štít.
Cyrano predstavuje baróna Prášila slovami: "Je z mého rodu, také dobrodruh. Síla, která ho žene vzhůru ke hvězdám, je fantazie. A to je můj vkus."
A tak v snahe upustiť uzdu svojej fantázii a nestratiť pritom glanc, skromne šepkám. Zavřete oči. Přícházím.
